Exkurze

Bylo to za časů, kdy v letopočtu panovala čísla 1984 a 1985. Právě jsem (společně se spoluučnicemi a spoluučni) užíval všech možných výhod hromadného přechodného pobytu v Domově mládeže při Jedličkova ústavu sociální péče Národního výboru hlavního města Prahy. Již týden nás pracovníci tohoto sociálního zařízení připravovali na (pro nás velice poučnou) exkurzi do Koncernového podniku Českomoravská Kolben Daněk Naftové motory.
"Uvidíte všechno to, o čem jste se dozvěděli ze školních škamen," snažil se nás zaujmout soudruh vedoucí odborného výcviku. Jemu přizvukoval soudruh vedoucí výchovy domova mládeže. "A nejen to, podíváte se i do provozu na výrobu naftových motorů pro lokomotivy Československých státních drah."
Což o to, byla by příjemná změna, místo do třídy ke skriptům a tabuli, vyjmenovávající všechny druhy výrobních i nevýrobních národních podniků, všechna pravidla pro vypisování poštovních poukázek, formulářů a skladních karet, všechny druhy telegramů, všechny typy mechanických i elektrických psacích strojů, telexových uživatelských stanic, kdy bychom shlédli v praxi problematiku, jíž se budeme v budoucnu víceméně zabývat. Takové poučení nikdy nikomu nemůže uškodit.
Jenže ...
Jako při každé pořádné exkurzi, jsme museli i my předem nahlásit do seznamu exkurzujících členů domova mládeže kromě našich jmen také čísla občanských průkazů. Přišel den, kdy nastala vytoužená změna v zaběhnutém časovém rozvrhu. Vychovávající pracovníci zařízení pro hromadné ubytování nás shromáždili v přízemí internátní budovy, kde se uvědoměle čekalo na příjezd autobusu. Jakmile dorazil, dali nám povel k nasednutí a vyjelo se.
Nepřál bych nikomu prožít takovéto dobrodružství. Společensky unavený řidič konečně našel správnou cestu a zastavil přímo před vchodem do závodu. Potom pomohl vyložit invalidní vozíky a celým autobusem zazněl opět povel. Tentokrát k výstupu.
Venku se soudruh vedoucí odborného výcviku nechal slyšet, že se nám to bude líbit. Na ta slova vstoupil do otevřených dveří továrny. My jej samozřejmě následovali.
Až potud probíhala exkurze celkem přirozeně (tedy skoro podle plánu). Od tohoto okamžiku však nastal nepředvídatelný zvrat.
Uvnitř nám (a soudruhu vedoucímu odborného výcviku rovněž) bylo oznámeno, že vozíčkáři, ačkoli se všude v závodě vyskytovaly výtahy, kterých použít by možno bylo, musí zůstat v přízemní chodbě ve společnosti elektrického vedení a klimatizačního potrubí, zdobícího dvě dlouhé bílé stěny, zakončené z obou stran bílými masivními dřevěnými dveřmi. Tímto se pro ně exkurze skončila.
Nás ostatní (mne, berličkáře a chodící) se soudruhem vedoucím odborného výcviku propustil soudruh zaměstnanec ČKD do dalších prostorů objektu. Prošli jsme chodbou, vyjeli jedno patro zdviží a ocitli se na dvoře této socialistické organizace, kde nás soudruh zaměstnanec ČKD poučil o výhodách takzvané "vlečky", železniční koleje, kterou národní podnik využívá při dodavatelsko-odběratelských vztazích.
Nyní však nemíním unavovat popisem její funkce, ačkoli je tato vlečka pro socialistickou organizaci velice užitečná.
Po prohlídce dvora nás zaujala další (v následující budově koncernu) chodba s bezpočtem dveří, za kterými, jak nám bylo posléze ukázáno, se nacházely kanceláře různých velikostí pro pracovníky různých funkcí a různých oddělení. Navštívili a pozdravili jsme všechny přebyvatele těchto místností, kteří nám na oplátku předvedli, jak a s jakým strojním vybavením pracují. I zachtělo se nám navštívit i kanceláře v sousední chodbě, ale to se nám nepovedlo, neboť všichni (přesto, že elektrické nástěnné hodiny nesmlouvavě ukazovaly devět hodin dvacet pět minut) byli v opojení oběda, který si právě dopřávali.
Shromáždili nás proto v pracovně soudruha zaměstnance ČKD, kde jsme měli přečkat dobu, po kterou se pracující podniku nasytí. Když se tak stalo, chystal nás soudruh vedoucí odborného výcviku k návštěvě výrobní haly. Náhle však vstoupil do pracovny soudruh zaměstnanec ČKD se zprávou, že do haly nemůžeme, jelikož "by mohla někomu uklouznout berlička a mohl by se stát malér, který by závod nemohl potřebovat." Výrobu tedy shlédl pouze člen našeho odborného doprovodu.
Tímto se exkurze skončila i pro nás, kteří nepatříme mezi ty, co potřebují k pohybu pojízdné invalidní křeslo.

Poznámka:

Za několik měsíců po této události se opět konala exkurze. Bohužel si již nepamatuji, jaký národní podnik nám umožnil nahlédnout do svých útrob, protože se porouchal autobus.

Od rána do večera

v jednom nejmenovaném internátě v jedné nejmenované ulici v jednom nejmenovaném městě

(tento den je imaginární, avšak skutkové nikoliv)

Ulice. Těžká městská ulice Na Pankráci. Ranní slunce se odráží ve sklech oken protějšího činžovního domu. Chodník okupuje ženská se psem. Do ticha zaburácí náklaďák a pomalu mizí v dálce v Podolí.
A ticho. Ticho, kterého si obyvatel Prahy málokdy užije.
Najednou na vlastní uši poznávám, jak je všechno (tedy i ticho) pomíjivé. S neuvěřitelným randálem se blíží kukavůz. Rachotem popelnic pod našim věčně otevřeným větracím otvorem (ostatně jako každé ráno) přetrhá sny oběma mým spolupokojovníkům, do té doby oddávajícím se sladkému spánku. "Vstávat!", křičí někým právě otevřené dveře do pokoje. Postava v bílém plášti stojí rozkročeně a levou rukou visí na klice. Poznávám ji až po chvíli. Je to "soudruh", který měl noční službu. Ta tolik milovaná osoba snad ve všech internátních budovách světa. Řeknete-li slovo "vychovatel", všem svěřencům zazáří oči a objeví se v obličeji radost tak nevídaná, že... Ovšem existují i takoví soudruzi vychovatelé, kteří vůbec k nám nemají kladný vztah. Ale naštěstí je můžeme spočítat na prstech jedné ruky.
"Vstávat! Je šest hodin", připomněl se bílý plášť. "Nebo vám strhnu body!"
Body, jeden z vynálezů jednoho našeho soudruha vychovatele.
Postava mizí v černé díře bílých dveří, nad nimiž rozechvívá reproduktor "domácího" rozhlasu svými prvními takty Blue Effect. Muzika, pocházející z gramofonové desky v osobním vlastnictví jedné kamarádky.
Skřeky, vycházející z našeho pokoje, dosti připomínají ráno v zoologické zahradě. Obvyklý ranní rituál. Ticho je nenávratně pryč.

* * *

Dole v přízemí rozezvučí se svým táhlým skřípavým zvukem vrzající hlavní vchod do budovy, do kterého vchází internátní kuchařka. Zazvoní klíčemi a otvírá malou skromnou internátní kuchyňku. Venku zastaví béžová dvanáctsettrojka. Snídaně je tady! Šedesát máslem sotva pozdravených rohlíků a várnice s kakaem olejové příchuti. S nadlidským úsilím překonám chuť nadlábnout se až k prasknutí a s těžkým srdcem si jdu pustit Mišíka, který se mezitím přestěhoval z rozhlasového pultu do mé skříně. I ostatní statečně bojují s podobným pokušením. Zůstávají jen ti se slabou vůlí. Tento boj skutečně nebyl jednoduchý. Proto jim nic nevyčítejme. Mišík dostříhal malého chlapečka a počalo se vyučování. Dnes je středa (den krátké školy). Alespoň něco. Jdeme se tedy vzdělávat. Přivolám si výtah. Přesněji, pokouším se o to. Připadá mi, jako bych měl v nejbližší budoucnosti rozmáčknout ten malý špuntík, údajně sloužící k přivolávání. Po půlhodině marného mlácení na železná vrata zhasla červená kontrolka a já si mohl pohodlně sáhnout na tlačítko a v klidu zmáčknout. Konečně! Zdviž přijela. Této skutečnosti se snažilo využít co nejvíce lidí, kteří se za tu dobu postupně kolem mne shromažďovali. Až lana praskala a motor hořel. Nicméně se jelo. Dokonce nahoru. Samozřejmě, že moje zpoždění není vyučujícímu zrovna dvakrát po chuti. Nelze se mu divit. Takto téměř každý den přicházíme o rodiči draze zaplacený čas. "Dobrý den, soudruhu profesore", hlaholím svým věčně optimisticky naladěným hlasem a spolu se spoluopozdilcemi vstoupím do učebny, kde již několik psacích strojů pracuje na plný výkon. Soudruh jen pokývne hlavou na uvítanou a já jdu obsadit svůj psací stroj. Pokud ovšem není obsazen někým jiným. Píšu, píšu, píšu. Osm hodin. Píšu. Je teplo. Devět hodin. Píšu. Je tepleji. Deset hodin. Píšu. Je ještě tepleji. Jedenáct hodin. Píšu. Je stále tepleji. Dvanáct hodin. Píšu. Je horko. Stroje se vaří. Dvanáct hodin dvacet minut. Padla. Já taky. Probere mne teprve libá vůně připalovaného řízku. Hurá na oběd. A výtah. Opět není možno užít této technické vymoženosti dvacátého století, sjet dolů do přízemí a zasytit své vyhladovělé útroby, jelikož je zdviž permanentně obsazena. Konečně se i my dostáváme dovnitř zařízení na přepravu lidi nebo neživého nákladu směrem vertikálním. Pomalu se snášíme do přízemí. Přistáli jsme měkce. Železná vrata se otevřela a již se nám počaly plnit naše prázdné žaludky. Kuchařka nadělila každému docela slušnou porci. Přesto, že chuťové buňky nejásaly, po chvíli z talíře zcela zmizela. I připálený vepřový řízek s bramborem se dá při nejlepší vůli sníst. Horší to však bývá s potravinami jiného druhu.

Dosyta nasyceni čekáme na soudruha vychovatele, abychom poté mohli vyrazit do víru velkoměsta pražského. Aspoň na několik hodin vypadnout z tohoto náročného prostředí na intru. Zapomenout na chvíli na to, že se odlišujeme od ostatních "normálních" lidí, zapomenout na to, že jsme mrzáci. Není nic krásnějšího, než zapomenout nás problémy invalidy, zajít si do kina (pokud vám to nepřekazí tři schody u vchodu), nebo podívat se na své příbuzné do zoologické zahrady v Tróji. S kámošem rozezvučíme táhlým nepříjemným zvukem hlavní vchod a je nám krásně. Pocit šestihodinové svobody nás pokaždé přepadne tak zákeřným způsobem, že musíme navštívit nedaleký podnik Restaurací a jídelen "Na Klikovce", kde se z tohoto přepadení dlouze vzpamatováváme. Není divu, vždyť z internátu vidíme na okolní svět přes železné mříže v oknech. Jak lvové o ně bijem. Bezprostřední okolí zde tvoří mimo jiné i dvůr sousedního oddělení Veřejné bezpečnosti. S tou ale vycházíme velmi dobře (kupodivu - takové bezkonfliktní soužití se hned tak někde nevidí). Už vzpamatovaní namíříme ke stanici trasy "C" metra "Gottwaldova". Tam čekáme, až se nad námi někdo slituje a pomůže nám po schodech dolů, nebo se rozhodneme jít pěšky na Václavák nebo někam zcela jinam, popřípadě někoho místního spolužáka či známého oblažit svou návštěvou v jeho přechodném či trvalém příbytku. To vše podle situace, nálady a jazykových schopností. K dohovoření totiž v Praze (v hlavním městě Československé socialistické republiky) potřebujeme znát tři světové jazyky: Ruštinu, němčinu a angličtinu. Při čekání na pomocníka však musíme dávat pozor na příslušníky Bezpečnosti, aby nás nezadrželi s obviněním, že zde pášeme nedovolenou činnost žebrání na chudých počestných pocestných a tím že narušujeme pracovní morálku socialistické společnosti. Přes naši příslušnost k stavům invalidním nemáme zapotřebí zabývati se touto činností. Vždyť v socialismu nikdo nestrádá. "Mamííí!", slyším za námi dětský hlásek. "Ten pán se veze a ten druhý ho tlačí. Proč ho tlačí? Proč nechodí sám?" "Ale Kájíčku, nedívej se tam!", přikazuje hlas matky. "On za to nemůže. A vůbec, vem si parníček, babička už na tebe čeká!" "Ale mami ..." "Jdeme!", zahřmí matka. Tu se zjevil ochotný dobrý muž, který vyhověl naší prosbě a my se konečně dostali do metra. Tímto nám umožnil pokračovat v započaté cestě ku svobodě. Připadlo nám prohlédnout si Národní technické muzeum. Zdárně jsme zdolali architektonické bariéry pražského metra a s ladností sobě vlastní vklouzli do mandelinky. Ta zastavila a vyplivla nás na "Letné". Těsně před cílem upadne kolo kamarádova mechanického vozíku. Již prvním pohledem zjišťujeme, že tam, kde se obyčejně nachází matička (tedy na hřídeli kola), není nic. Co teď?! Sedíme na muzejních schodech. Hodinu, dvě. Doba, vymezená vycházce, pomalu končí. Stále žádný nápad. Myslíme na to, co bude na intru, až se vrátíme. Jistotu máme jen v tom, že přijdeme nejméně o dvacet bodů. Příjdeme o těžce vydřené body, kterými nás vychovatelé hodnotí. Myslíme na příštích čtrnáct dní bez vycházky a plní radosti nevíme, co dělat. Čtrnáct dní sedět na internátě! To je představa. "Co se vám stalo, chlapci?", houkne nám nad hlavou hlas, jehož majitel zřejmě patří mezi zaměstnance Národního technického muzea. "Nemůžeme se vrátit zpátky "domů", ujal se slova kamarád a vysvětloval naši svízelnou situaci. "No tak pojďte, kouknem se na to", odpověděl majitel hlasu a pomohl dopravit naše skromné osobnosti do budovy muzea. Tam nás posadil do vrátnice (nebo co to vlastně bylo) i odnesl nepojízdné pojízdné invalidní křeslo někam do suterénu. Po dvaceti minutách jej opět přinesl. Již s novou matičkou. My poděkovali a vydali se na dobrodružnou zpáteční cestu na internát.

Samozřejmě, že se nám nepodařilo přijít na čas. Službu konající vychovatel byl při svém soudu neoblomný. Rozsudek zněl tak, jak se předpokládalo. Nikoho nezajímalo, že zde zapracovala smůla a že se toto vše nepřihodilo naší nedbalostí. Přišla mi chuť pustit si muziku. Chvíli na to, se budovou domova mládeže dosti hlasitě a v Mišíkově podání rozléhá Kainarův Obelisk. Pomalu se mi vrací optimistická nálada a je mi opět fajn. To už ale ručičky mých Primek ukazují na osmou hodinu večerní, tudíž se musím uskromnit a uvolnit denní místnost k sledování večerního televizního programu. Odeberu se tedy k výtahu, který mne (vyjímečně v klidu) sveze dolů do jídelny. Druhá večeře byla dobrá, jenže já se rozhodl usmažit si dvě topinky. Snad se ke mně ještě někdo přidá. A skutečně. Jakmile jsem v kuchyňce našel trochu sádla a starý chleba a zahájil smažení, přivábila libá vůně ty mé spoluinternátníky, kteří pociťovali hlad a spolu se mnou počali smažit i konzumovat. Tentokráte se dosycení docela povedlo. Všichni poté s uspokojením odešli trávit, nejen topinky, nýbrž i (a to především) načatý večer. Někteří dále sledovali televizní program, jiní honili po zeleném stole celuloidový míček. My s kámošem jsme honili body. Soudruh vychovatel nám doporučil opravovat poškozené školní tabule v učebnách, abychom si k nějakému tomu bodíku pomohli. Levná pracovní síla. Natřít tabuli není jen tak. Ošmirglovat starý nátěr, vykytovat nerovnosti, vzniklé neodbornými zásahy nekvalifikovaných svěřenců. Pak teprve přijde čas nanášení podkladového nátěru na opravovanou dřevěnou desku. Dvacet čtyři hodin po ukončení této činnosti můžeme nanášet nátěr povrchový. Naše mzda činila (tedy přesněji, měla činit) sto korun československých a za hodinu práce půl bodu. Tu stovku nám nakonec s omluvou soudruha vychovatele nikdo nedal. My s pochopením omluvu přijali. Jsme přece lidi - pardon invalidi. "Příprava na večerku! Je devět hodin", oznamuje vychovatel, konající dnešní noční službu. "Končíme, zejtra je taky den". "Ano, soudruhu, už jdeme. Jen to tady dokončíme. Hned to bude". Úderem půl desáté zahnal soudruh vychovatel všechny svěřence do svých postelí. Zhasl světlo a ustavil noční klid. Ten ovšem dlouho netrval. Kouknu na hodinky. Jedna hodina. Jdu spát.

Ulice. Těžká městská ulice Na Pankráci. Ranní slunce se odráží ve sklech oken protějšího činžovního domu ...

Jaroslav Hladil (1985)

Představujeme vám Jedličkův (neústavní) ústav...

Ze všech stran na nás různé mediální prostředky chrlí požadavky, jak bychom se měli oblékat nebo líčit. Pokud zacházejí v této masáži dále, tak vnucují jakýsi ideál krásy tím, že prezentují zdánlivě dokonale vypadající modely a modelky, které neváží ani deko navíc. Lidé mají ovšem k dokonalosti daleko. Mnohdy i v bulváru propírané primadony. Je nesmyslné se za dokonalostí hnát. Tímto článkem bychom vám, čtenáři našeho webu, zprostředkovali naše dojmy, které jsme nabyli při návštěvě Jedličkova ústavu. Vypravili jsme se na pražský Vyšehrad, kde v krásném prostředí tato snad v Čechách nejznámější instituce sídlí, a povídali jsme si s Radkem Musílkem. Ten pracuje v Jedličkárně jako PR manažer a učitel zároveň. Na tom není nic neobvyklého. Od zdravých lidí se liší tím, že se pohybuje na vozíku. I přes své postižení neztrácí optimismus. Naopak. Vystudoval běžné gymnázium a učitelství dějepisu a občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK. V současné době kromě předávání znalostí se také věnuje moderování rozhlasového pořadu HandyCamping na Radiožurnálu.

Radku, o koho se vlastně Jedličkův ústav stará?
„Název Jedličkův ústav nebo Jedličkárna, zná asi každý. Někdo možná ještě ví, že sídlí na pražském Vyšehradě. Většina lidí si ale bohužel myslí, že slouží mentálně postiženým lidem. To ale není pravda. Jedličkův ústav a školy jsou určeny především dětem a mladým lidem s tělesným postižením. To znamená, že třeba sedí na vozíku, špatně chodí nebo nemají ruku, nejsou však hloupí! Pravda, někdo třeba kvůli svému handicapu i špatně mluví, takže běžní lidé si ho pak zaškatulkují mezi „mentály“, jenže to je hluboký omyl a předsudek!“

Uvedl jsi, že máte více škol? Mohl bys k nim něco podrobnějšího říct?
„Máme vlastní gymnázium a sociálněsprávní školu s maturitou, kam mohou chodit i zdraví lidé. Nejeden student Jedličkova ústavu, ať už s postižením nebo bez něj, pak absolvoval vysokou školu.“

Studium zdravých a postižených dětí určitě obohacuje obě strany. Vzhledem k malému počtu žáků i na střední škole v areálu Jedličkova ústavu předpokládám, že se učitelé mohou věnovat žákům individuálně.
„Ano, to souhlasí. Dětem a studentům, kteří sice nejsou zdravotně postižení, ale zažili šikanu a nejrůznější útrapy na předchozí škole, nabízíme velký komfort v této oblasti. Výhodou našich škol je tedy nízký počet žáků ve třídě. Pohybuje se většinou kolem 5 lidí, maximálně dosahuje čísla 10. Jednak to učitelům umožňuje individuální přístup a celkově u nás, díky tomu vládne komorní atmosféra. Neznáme například pojem „násilí mezi studenty“, který řeší tolik běžných škol.“

Radku, zmínil jsi, že Jedličkův ústav je mezi veřejností poměrně známý nejspíš díky dlouhé tradici a historii.
„Ano. Jedličkův ústav a školy byly založeny již v roce 1913, ústav je nejstarším zařízením svého druhu v ČR. Svoje vzdělávací, výchovné a rehabilitační služby poskytuje přibližně 150 klientům z řad dětí a mladých lidí s tělesným a kombinovaným postižením. Jeho současným provozovatelem je hlavní město Praha. Již zakladatel ústavu, lékař a chirurg, prof. Rudolf Jedlička usiloval o plnohodnotné zapojení těchto dětí do běžné společnosti. V této myšlence pokračujeme i my. Snažíme se komplexní péčí a ucelenou rehabilitací připravit naše klienty na vstup do reálného života. Tradice, kterou naše zařízení má, je velká. Mezi lidmi ovšem panuje řada předsudků, které vznikly především v období komunistické totality v letech 1948 – 1989. Tehdejší režim odsunul lidi s postižením do uzavřených budov a areálů. Veřejnost o jejich existenci téměř nevěděla. O tomto tématu se nemluvilo. Po sametové revoluci v roce 1989 se situace radikálně změnila. Politické elity i veřejnost se začaly o tematiku lidí s postižením zajímat. Jedličkovu ústavu a školám však zůstal image divné a uzavřené instituce, kam se odkládají těžce nemocné děti.“

Bráníte se proti těmto hloupým výmyslům?
„Proti tomuto předsudku bojujeme svojí prací již téměř 20 let a mnoho se změnilo. Ti, kteří k nám měli možnost přijít, vidí, že jsme světu otevřená a přátelská instituce. Do našeho bazénu chodí plavat maminky s dětmi z okolí, školáci z blízkých ulic si hrají na našich hřištích. Přesto stále většina veřejnosti neví, že jsme tu především pro děti a mládež s tělesným postižením. V nedávno provedeném průzkumu veřejného mínění 51 % respondentů uvedlo, že sloužíme pro tělesně a mentálně postižené, a 20 % dokonce napsalo pouze pro mentálně postižené. Problém však není pouze neinformovanost veřejnosti. V posledních letech silně pociťujeme výrazný odliv studijně nadaných žáků našich škol. Snažíme se tento trend zvrátit, a proto se ptáme po příčinách.“

V čem vidíš ty, jako učitel, možné příčiny?
„Především je to trend, který započal po roce 1989 a pokračuje dodnes – u nás se mu obecně říká integrace. Laická i odborná veřejnost nabyla přesvědčení, že jediným možným a správným postupem při vzdělávání dětí a mládeže s postižením je jejich umístění do běžných škol mezi zdravé vrstevníky. Naše instituce přitom v jejich očích představuje pravý opak této snahy. Přitom to není pravda.“

Proč?
„V průběhu naší praxe jsme se setkali s nejedním příkladem toho, že nevhodně připravená integrace může napáchat hodně škody. Jedličkův ústav pak sloužil jako záchrana v takových případech. Kdyby byl postup opačný, tedy pečlivá příprava u nás, a pak vstup do světa, mohlo to někdy vypadat úplně jinak.“

Kdo v tomto směru tedy chybuje?
„Především rodiče dětí pod vidinou „prestižní běžné školy“ často zapomínají, že nespecializované zařízení možná poskytne kvalitní vzdělání, ale nemá kapacitu na další služby.“

Jaké služby nabízí Jedličkův ústav?
„Naše zařízení zaměstnává vedle tradičních učitelů i speciální pedagogy, asistenty pedagoga, psychology, logopedy, lingvistku, sociální pracovníky, fyzioterapeuty, ergoterapeuty a zdravotnický personál. Kromě nich máme i ubytovací kapacity s volnočasovým programem a výchovným vedením. Nabízíme také chráněné bydlení „na zkoušku“ nebo respitní (odlehčovací, pozn. red.) péči. Ve spolupráci s dalšími institucemi pomáháme i s hledáním budoucího uplatnění našich klientů.“

Funguje v ČR podobné zařízení s tak širokou škálou služeb?
„Troufám si tvrdit, že takto komplexní nabídku nemůže v ČR poskytnout nikdo jiný. Alespoň ne tak koncentrovaně a provázaně. A to už nemluvím o moderním technickém vybavení našich budov, které by musela běžná škola nákladně pořizovat pro jednoho či dva žáky.“

Co bys vzkázal našim čtenářům závěrem?
„Možná jsme tedy opravdu trochu jiní, ale jenom v tom dobrém slova smyslu!“

x x x

Pokud vás téma zajímá nebo dokonce studujete například speciální pedagogiku, tak vám vřele doporučujeme ke stažení seminární práci http://seminarky.cz/-14774 Vojtěcha Siváka, který pracuje jako učitel v Jedličkově ústavu několik let a velice zajímavě zpracoval historii tohoto zařízení včetně autentických citací z ústavní kroniky.

Karel Švanda

zdroj:
http://seminarky.cz/diskuse.php?id=1111
 

Historie budov
Na Pankráci 13

Stručná historie Tapek
1915 - 1945
(Petr Kolář)

Dům v č.p. 479 v dnešní ulici Na Pankráci byl zakoupen pro potřeby Jedličkova ústavu již během I. světové války, v roce 1915. Později zde byly dílny na výrobu učebních pomůcek, které se dodávaly i do zahraničí. K 5. 3. 1922 tu zahájila provoz nemocnice Jedličkova ústavu. Do té doby se veškeré chirurgické a ortopedické zákroky prováděly v prostorách Pražského Sanatoria (nyní Ústavu pro matku a dítě) v Praze-Podolí. Náročnější operace dětí na zde umístěné II. chirurgické klinice zde ovšem probíhaly i v pozdějších letech a často je (jako dříve) prováděl i šéf kliniky a zakladatel Pražského Sanatoria - profesor Rudolf Jedlička. Na druhou stranu sloužila zřejmě i nemocnice Jedličkova ústavu - alespoň v prvních letech - jako částečné fakultní zázemí II. chirurgické kliniky. Na počátku roku 1925 se léčebna rozšířila o nové samostatné oddělení pod vedením MUDr. Františka Buriana, pozdějšího akademika a slavného profesora plastické chirurgie. Místo v budově v Praze na Pankráci nabídl doktoru Burianovi nezištně sám profesor Jedlička, protože dosavadní prostory v sanatoriu Československého červeného kříže v Žitné ulici, č. 24 (dnešní Foniatrická klinika 1. LF UK) byly již zcela nevyhovující. (Je přitom ironií, že se během 2. světové války byla nemocnice Jedličkova ústavu nucena načas přemístit právě sem.) Zatím není zcela jasné, ve kterém roce František Burian přesídlil se svým Ústavem plastické chirurgie do nového působiště do nemocnice na Královských Vinohradech. Dle některých zdrojů to bylo až do roku 1935, jiné údaje však jasně naznačují, že ke stěhování došlo již v průběhu roku 1932 . O tom, že toto oddělení nebylo zřízeno bezúčelně, hovoří i růst počtu provedených operací: ze 150 v roce 1925 na 540 v roce 1930.

Léčebny Jedličkova ústavu (jak zněl jejich oficiální název) dále zahrnovaly lékařskou a vychovatelskou poradnu a součást nejdůležitější - ambulantní ortopedické (někdy také označované jako léčebné) oddělení. Jak už název naznačuje, bylo určeno i pro běžnou klientelu mimo Jedličkův ústav. Tento fakt kromě jiného znamenal alespoň malé přilepšení v ne vždy dostatečných ústavních příjmech. Je zajímavé, že spisy mnoha desítek pacientů se dochovaly až do dnešních dnů… Ne všichni ovšem byli operováni či hospitalizováni; mnoho jich přicházelo na drobnější zákroky, běžná vyšetření, kontroly či jen na poradu.

Nemocnice ovšem měla i 2 operační sály a lůžkové oddělení určené pro 35 pacientů (v roce 1931 již pro 42 pacientů) . Počet se později - i díky prostorám, které se uvolnily po odchodu kliniky MUDr. Buriana - ještě zvýšil na 77 a v roce 1939 dočasně dokonce na 125 lůžek . Jinak se ovšem lékaři a ošetřovatelky vždy snažili, aby v jednom pokoji, určeném pro dětské pacienty z Jedličkova ústavu, bylo nanejvýš 10 postýlek. Tehdejší ředitel JÚ Augustin Bartoš rovněž dbal na to, aby děti nebyly jen v péči lékařů a ošetřovatelek, ale aby zůstaly zapojeny do běžné školní výuky. Za malými žáky proto pravidelně na pokoje docházel jeden učitel. Ono školní oddělení („škola v nemocnici”) přitom ve své době nebylo ani zdaleka běžným jevem.

Léčebny Jedličkova ústavu často představovaly pro sem přijaté děti první místo, které zde spatřily ¦ probíhala tu totiž veškerá vstupní vyšetření a prohlídky. Konaly se tu ovšem i pravidelné čtrnáctidenní kontroly jejich zdravotnímu stavu. O další náplni nemocnice nám obšírně referují dobové materiály:

„Podle stupně choroby a celkového zdravotního stavu jest u jednotlivých chovanců prováděna pravidelná dodatečná léčba, masáže, elektrisace, cvičení na Zanderových kyvadlových přístrojích, ozařování, vodoléčba, apod. Tyto výkony provádí sestra ošetřovatelka ve školním oddělení, k cvičení na strojích pak docházejí chovanci na Zanderůvv sál. Všechny cviky, masáže, elektrisace apod., jsou určovány přesně podle stavu chovance a vykonávány individuelně.”

Z citovaného pramene je tedy zřejmé, že budova byla používána také pro rehabilitační účely. Dle rozvrhu z roku 1936 začínala první cvičení již v 7:45 a pokračovala až do 12. hodiny. Děti ze všech tříd měly vypracován individuální časový plán. Dozvídáme se, že:

„…V jediném školním roce 1935/36 bylo u chovanců provedeno 2271 cvičení na kyvadlových přístrojích a cvičení skoliotiků, 1856 masáží a 656 elektrisací, tedy celkem 4781 therapeutických výkonů.”

Primární náplní práce ovšem byly ortopedické operace a ambulance. Ambulantní oddělení navštívilo jen v prvním pololetí roku 1936 přes 4000 osob, z nichž 400 bylo zaevidováno jako noví ortopedičtí pacienti. Stejný počet návštěv byl udáván i v roce 1938, přičemž během téhož roku zde bylo podniknuto na 7000 různých léčebných výkonů.

Celé léčebné oddělení měl na starosti primář, který měl pod sebou dva stálé a tři pomocné lékaře a čtyři členy (či členky) ošetřovatelského personálu. Vedoucím lékařem byl jmenován MUDr. Jaroslav Čípek (stejně jako ředitel školy Spáčil ovšem spadal pod vedení vrchního ředitele ústavu Augustina Bartoše). MUDr. Čípek patřil k význačným postavám prvorepublikové historie ústavu. Ač poměrně mladý (*1903), byl vybrán ¦ zřejmě ještě za Jedličkova života ¦ pro práci v Pražském Sanatoriu, kde působil na II. chirurgické klinice. V budově nemocnice JÚ na Pankráci byl jmenován vedoucím lékařem někdy mezi roky 1933/34, je však takřka jisté, že zde lékařské zákroky prováděl již dříve předtím. Tento vynikající ortopéd zde zastával svou funkci až do let padesátých, aby se nakrátko sám stal ředitelem Jedličkova ústavu (respektive té jeho části, která spadala pod ministerstvo zdravotnictví.)

Z výše zmíněného souhrnu je zřejmé, že „Léčebny Jedličkova ústavu” nabízely poměrně široké spektrum lékařských služeb a to nejen pro ústavní pacienty. Počty návštěv, evidovaných pacientů i provedených zákroků neustále stoupaly a s nimi i prestiž nemocnice. Bohužel tento vývoj neúprosně přervala 2. světová válka, která měla mít i pro pankráckou budovu tragické následky.

K první změně došlo hned po 17. listopadu 1939. Ten den byly uzavřeny všechny české vysoké školy a stejnému osudu pochopitelně neušla ani lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Zde sídlící I. chirurgická klinika profesora Arnolda Jiráska se byla nucena vystěhovat ještě téhož dne za poměrně dramatických okolností - za asistence oddílů SS. Jedna její část našla azyl v prostorách tzv. divizní nemocnice na Karlově náměstí, druhá se nastěhovala do budovy „Léčeben Jedličkova ústavu” č. p. 479 v dnešní ulici Na Pankráci. V budově byly pro účely I. chirurgické kliniky kromě lůžek připraveny 2 operační sály (z nichž „septický byl tak malý, že dva lékaři se tam stěží vešli a hlava operovaného pacienta vyčnívala na chodbu, kde byl i lékař, který podával narkózu”), nicméně již 20. prosince zde byla provedena první mozková operace. Jirásek i ostatní pracovníci pracovali ve zdejších stísněných prostorách nakonec rádi, protože tam byl větší klid než v divizní nemocnici, kde sídlila mimo jiné i část německé chirurgické kliniky.

A co se stalo se samotnou nemocnicí Jedličkova ústavu? Nezbylo jí nic jiného, než se odsud vystěhovat: od tohoto okamžiku až do května 1941 byla pro účely nemocnice alespoň částečně používána Nová budova, kde byl zařízen operační sál a lékařské pokoje.

V májových dnech roku 1941 se však byla nucena odejít i z tohoto působiště - nemovitost zabrala nemocnice SS pro ubytování svého ošetřovatelského personálu (pracujícího v rovněž zkonfiskovaném Pražském Sanatoriu). Pro účely nemocnice obdržel Jedličkův ústav náhradou od německého lazaretu dům v Žitné ulici č. 24, který dříve náležel sanatoriu Československého červeného kříže. Zde pak nemocnice Jedličkova ústavu působila dva a půl roku - tj. až do 1. ledna 1944 (přitom byla dokonce přinucena německým „vlastníkům” platit nemalý nájem!). K tomuto datu se lékaři i pacienti vrátili zpět na Pankrác a zde sídlící I. chirurgická klinika profesora Jiráska se zároveň přesunula ke své druhé části na Karlovo náměstí. V pankrácké budově pak nemocnice během amerického náletu v únoru 1945 potkala svůj osud.

Historiografie se v zásadě obecně shoduje, že americký nálet na Prahu ze 14.února 1945 byl omylem. Naštěstí byly protiletecké kryty v budovách Jedličkova ústavu zřizovány již v roce 1941 a svůj kryt měla i budova dnešních Tapek. Jeho kapacita činila 65 osob ve dvou místnostech, suterén byl dokonce vybaven i vlastním operačním sálem. Když nálet v 12:35 začal, osazenstvo nemocnice se zřejmě zachovalo podobně, jako velká část obyvatel Prahy, ukolébaná neustálými (a planými) leteckými poplachy - příliš se neznepokojovalo. Primář prý při houkání sirén ještě operoval. Teprve na poslední chvíli bylo 50 pacientů ošetřovatelským personálem sneseno do připraveného protileteckého krytu, který zanedlouho prokázal potřebnost své existence. Několik osob však zůstalo mimo něj (při náletu byli částečně zasypáni) a desetiletému Ivanu Řeháčkovi, který ještě minulý rok navštěvoval ústavní školu v Lochovicích, se stal nálet osudný. Budova byla těžce poškozena, zničena byla střecha, část druhého a celé třetí patro, nicméně nedošlo k jejímu zřícení. ani k totální destrukci. Na základě dosavadních údajů se zdá pravděpodobné, že bombardováním byla narušena statika budovy a ta byla následně stržena. Na jejím místě pak byla velmi rychle vztyčena nová, podobně vyhlížející stavba o stejném počtu pater. Jedinými zmínkami jsou zatím dvě zprávy z denního tisku v lednu 1947. Dozvídáme se, že výstavba (nové) nemocnice si vyžádala nákladu 5,000 000 Kčs.